„Space opera“ nebo „vesmírná opera“, to byl původně hanlivý výraz (ve smyslu variace na opery „koňské“ a „mýdlové“), zavedený někdy ve čtyřicátých létech minulého století jedním americkým spisovatelem pro důsledné odlišení tohoto literárního žánru od opravdové a vážné science fiction, odrážející reálný vědecký výzkum. Tento malý historický exkurs (aniž bych snad zároveň chtěl hledat mezery ve vzdělání zdejšího váženého čtenářstva) zde uvádím proto, abychom si poněkud detailněji přiblížili osud literárního žánru, který se poslední dobou vzpíná k velikosti, jíž dosahoval snad jen v dobách své největší slávy, tj. mezi oběma světovými válkami. Na rozdíl od tehdejšího podezřívavého přístupu však už o něm dnes můžeme zcela otevřeně hovořit jako o „fantasy“ svého druhu, úzce spojené se science fiction, zeširoka popisující meziplanetární konflikty a kombinující literární příběh s vědeckým pokrokem a fantazií, u níž čerta starého záleží na tom, v jakém poměru jsou všechny tyhle ingredience přidávány.

Typickým představitelem téhle nové vlny „space opery“ je také anglický psavec Simon R. Green, jenž se sice někomu může jevit spíše jako autor klasické „fantasy“ (za všechny jmenujme jeho sérii „Jestřáb a rybářka“), nicméně ostruhy si již stačil vydobít i na poli vesmírných megapříběhů. Vždyť právě jeho série „Deathstalker“ si od svého původního vydání v roce 1994 v USA a Velké Británii už měla vyžádat celých třináct vydání. A bylo proto jen otázkou času, kdy se objeví také na pultech českých knihkupectví.

Copak. Něco nehraje? Ale kdeže. Stále se bavíme o tomtéž, jen prostě a jednoduše česky. Ano, překladatelka Mirka Polová si s překladem románového seriálu „Deathstalker“ doslova pohrála, a tak typicky anglický název celé série a zároveň i její úvodní kniha dostali do vínku jméno „Morituri“. Což v mých očích znamená tu nejlepší možnou variantu, která si oproti úplnému převzetí originálu (jenž ovšem může mít za jistých okolností také své kouzlo, to nepopírám) či snaze o za každou cenu doslovný překlad (něco jako „Smrtivlad“, křestním jménem „Owen“ neboli „Trouba“) zachovává vlastní tvář a jistý nádech literární smyslnosti. Její vynalézavost tím navíc nekončí a pokračuje zejména u téměř všech jmen, která v porovnání s originálem v češtině znějí vlastně úplně nádherně (Valentin Wolfe jako Valentin Vltchin nebo John Silence jako John Mltchoun).

Ale abychom se konečně dostali ke knize samotné. „Morituri“ je skrznaskrz přímo výstavní „space operou“ a k jako takové je tedy třeba k ní přistupovat, to si řekněme rovnou na začátek. Nelze proto od ní čekat nic jiného, než jen obrovitánskou zápletku, zauzlovanou na více místech najednou, a k tomu všudypřítomný vesmír, poznamenávající vlastně úplně všechno podstatné i nepodstatné. Hrdinou proti své vůli je pochopitelně mladý aristokrat Owen Morituri, který do toho všeho spadne jenom proto, že jeho prapředek kdysi vynalezl legendární a ztracenou zbraň zvanou Temnoprázdno, s níž lze zhasínat celé galaxie, a že představitelka všeho zla („Říše“) na čele s královnou Kamennou Lvicí XIV. (alias Železnou čubkou) zatouží právě po jejím neslýchaném účinku. Jeho zpočátku bezvýchodné postavení začíná postupně nabírat jistý význam, spolčuje se s nejrůznějšími spojenci typu ztroskotané obchodnice s klony, zkrachovalého profesionálního rebela či technicky zdokonaleného člověka, a zanedlouho je jasné, že jediným východiskem z toho všeho bude povstání, kterému by pochopitelně měl velet sám Owen. Tomu se do toho ovšem nechce o nic víc než „Říši“ do spravedlivého zacházení bez rozdílů, nezkorumpovaného způsobu vládnutí a uznání práv lidským klonům a esperům (neboli zvláštní sortě lidí nadaných psychokinetickými vlastnostmi). To vše se totiž také ocitne na dějovém jevišti, kde je ostatně i tak husto, přihodíme-li si namátkou dějové linie okolo soupeření nejvýznačnějších říšských klanů či okolo velitelské dvojice jednoho z říšských vesmírných křižníků.

Vskutku scéna pro grandiózní střet jako vymalovaná, jen co je pravda. A jestli je vám jasné, že tahle kniha (a ty co jí budou následovat), rezignuje na úplnou prapůvodnost námětu, nicméně díky svému autoru svižně odsýpá, nedá vám vydechnout (ano, je to jedna z těch knih, nad jejímiž šesti sty stran se nejprve orosíte na čele, aby vám nakonec ještě málem nestačily) a je napsaná s neoddiskutovatelnou energií a gustem zkušeného romanopisce, pak jste tady správně. Jako byl Owen na své planetce Tyrkysarii těsně předtím, než ho Železná čubka postavila mimo zákon (ale on to ještě neví, takže pššt!).